"Když nepřítel dobyl Lichnice, utekly prý tři dcery tamního rytíře tajnou podzemní chodbou k lidu, který žil pod hradem. Plakaly a prosily, aby jim pomohli. Za pomoc jim nabídly tři mošny peněz, které zachránily. Chtěly před krutým nepřítelem hodně daleko uniknout.
   Dobrosrdeční lidé se nad nimi slitovali. Oblékli je do starých šatů, aby nebyly nápadné, a odvedli je do bezpečí. Za tři mošny peněz, které lidé pod hradem dostali za své služby, vystavěli prý vesnici a dali jí jméno Třemošnice."  
    Tak vypravuje o založení městečka jedna z pověstí, které zpracovali Josef a Eva Prchalovi. Zapsali i pověst další, podle které neutekly z hradu dcery, ale samy hradní paní. Prohlédly pokladnu, zjistily, že má každá už jen měšec peněz - tedy dost velký měšec, vlastně mošnu. Ale ty paní vlastně neutíkaly, jen se jim znelíbilo na kopci a zalíbilo pod kopcem, kde tolik nefouká a je tam tepleji, a tak si za ty mošny peněz postavily zámek. Mošny posloužily i za základ jména osady, kde se za paními začali usazovat i jejich lidé. Prý se jim Třimošnice špatně vyslovovalo - tak začali říkat Třemošnice.
   A našli by se určitě i další verze pověstí a zřejmě ve všech by byly tři mošny. Proto jsou dodnes mošny k vidění na městském znaku,a proto se jich budeme držet i my. Jen si je naplníme po svém.
I. - historie
   Území, kde stojí naše městečko, bylo od nepaměti součástí lichnického - nebo chcete-li lichtemburského panství, jenže se to tu nazývalo "Třemošský dvůr pod hradem Lichtenburkem" - tak se píše v již dříve uváděné pamětní knize sousední Běstviny. A kronika pokračuje ,,Byl to ještě roku 1564 pouhý dvůr, při němž ležela některá stavení hospodářská, zejména připomíná se ,,dům nový panský blíže vsi Veyborna", čímž asi míněn nynější zámek..."Po požáru roku 1610 který zničil hrad Lichnici, přenesl sem své sídlo tehdejší majitel lichnického panství Zikmund Rabenhaupt. Trvale však ve zdejším zámku bydleli až Caretto - Milesimové, a to bylo po roce 1747. Tehdy majitel Ronova Jan Václav Caretto - Milesimo přikoupil Třemošnici a zvolil si ji za své sídlo. Protože vždycky bylo na prospěch místu , když tam majitel trvale žil, lze dobu od poloviny 18. století považovat za ,,zlatý věk" třemošnického zámku. Tehdy také začal majitel přestavovat své sídlo na barokní zámek, na projektu se zřejmě podílel i významný architekt Jan Santini. Je proto škoda, že přestavba nebyla dokončená, že z původního projektu byla realizovaná pouze střední část s kaplí a sálem. Nedokončení projektu souviselo zřejmě s tím, že se majitel, protože byl bez dědiců, rozhodl zřídit na svém panství nadaci pro zchudlé šlechtice, a tak nebylo potřeba reprezentační sídlo. Spíše naopak. Vždyť v 19. století tu sídlila lesní zpráva zmiňované nadace, část zámku byla upravena na byty a tak je tomu vlastně dodnes.
II. - novější historie
   Je další v pořadí, odlišuje se od té ,,šlechtické" a lze říci, že pro Třemošnici je tato historie rozhodující. Tohle městečko je vlastně v běhu dějin Podoubraví výjimečné. Na rozdíl od jiných  nemá slavnou středověkou minulost, skoro nemá žádnou - jen běžné nevolnické a poddanské starosti. Tak tedy ani kostel, ani faru, nebylo proč stavět opevnění, panstvo tu žilo, když jim honosnější sídlo shořelo. Snad jen Caretto - Millesimo věděli, proč sem jdou bydlet - zřejmě měli rádi klid a větší blízkost přírody. Jinak nebylo nic. Vždyť ještě po napoleonských válkách, tedy  na počátku 19. století, tu bylo jen ono panské sídlo a 8 domů bez polností a žili tu jen řemeslníci. Že přesto dnes můžeme mluvit o Třemošnici jako městu s vlastním znakem - to způsobila až historie ,,hedvikovská".
   Psal se rok 1816. Jan Josef Zvěřina zakládá v Mezihůří, v údolí nad Třemošnicí, železárny. V okolí je dostatek železné rudy, v blízkých Práchovicích vápenec, v lesích je nahromaděné dřevo a údolím protéká silný potok. A pracovní síly jsou také. A jméno? ,,...Hedvikov, Hedwigsthal - jeho vznik je nutno hledat v rodinných nebo osobních vztazích zakladatele železárny, která se v listinách uvádí jako Hedwigsthaler Eisenwerk in Mezihoří pod Plazem," alespoň tak je uváděno v brožuře o historii Kovolisu vydané roku 1966. Ovšem lidové pověsti vypravují cosi o helvítech a tajných setkáních, jiné o cudné Hedvice... Význam však mají víc železárny a jejich další rozvoj. A byl úspěšný, vždyť na počátku 40. let minulého století už měli 112 zaměstnanců a závod se dál rozrůstal, přistavoval, zdokonaloval - prosperoval. Leč všeho do času. Majitelé se nějak rozhodli, malá železárna také nestačila rychlé modernizaci, která nastala v odvětví na konci století - a tak stagnace, úpadek a pak jen pouhé přežívání. Vlastně až do roku 1920, kdy se majitelem Hedvikova stala společnost vedená Josefem Bartošem. Nastávají zásadní změny ve výrobním plánu, ale i v zajištění podmínek pro práci - například dostatku vody. Rok 1930 zakoupil J. Bartoš patent na lití pod tlakem a získal jako jediný právo pro celou republiku ne výrobu a prodej odlitků litých pod tlakem. A to byl výrobní počin. Třebaže začíná hospodářská krize, Hedvikov má výrobu i odbyt zajištěné. Sice nešlo všechno tak snadno, jak lehce se to napíše, museli hledat, zkoušet a vylepšovat - ale v Hedvikově vždycky pracovali šikovní lidé, a tak se výrobky zlepšovaly a závod obstál i v mezinárodní konkurenci.
   Přišla okupace a pak válka. Hedvikov byl zařazen do rámce sléváren Říše  a musel vyrábět pro armádu. Závod se rozšiřoval (až na 1500 lidí) - mohli tedy zaměstnat mladé lidi ročníků 1923 a 1924, kteří by jinak byli totálně nasazení na práci v Německu - jenže tu byl i přísný dozor nacistů, za odboj a sabotáž bylo zatčeno dvacet pracovníků. Dělat pro okupanty a ještě pro jejich armádu - to vadilo nejvíce. Po válce byl dán závod pod národní správu a v listopadu 1945 zestátněn. Výrobní program změnili na užitečné věci, například odlévali motorové skříně pro motocykly ČZ a JAWA, součástky psacích strojů atd. To už měl závod jméno KOVOLIS. Po roce 1948 byla do podniku soustředěna výroba železničních brzd. Tento výrobní úkol se stal začátkem dalšího rozvoje průmyslu v Třemošnici,rozvoje symbolizovaného názvem DAKO. Ale o tom vědí nejlépe přímí účastníci, dejme tedy slovo nynějšímu starostovi Františku Novotnému: ,,Na základě vynálezu nové vlakové brzdy DAKO, kterou vynalezl Josef Daněk, se stává Kovolis-Hedvikov monopolním výrobcem těchto zařízení v Československu. Stávající prostory v Hedvikově pro novou výrobu jsou nedostačující. Proto bylo centrálními orgány rozhodnuto, aby po roce 1960 byla zahájena výstavba nového strojírenského závodu. Ta v základě byla dokončená v roce 1967, v průběhu října se tedy rozebíhá provoz na novém závodě DAKO, jehož název vznikl od jména DAněk a názvu podniku KOvolis."
   A tak byla práce, byli potřeba další pracovníci, pro ně musely být byty, k bytům obchody, ale také školy a hřiště a tělocvična... Třemošnice se rozrůstá, už to dávno není vesnice, do 1.června 1994 k ní přímo patří název město. O rok později je schválen i městský znak, jehož autorem je grafik a heraldik Stanislav Valášek.
III. -historie z kroniky
   Pamětní kniha je vedená od roku 1922, je psána ponejvíce vypsaným rukopisem kantorů a je zajímavé v ní listovat. Někdy pro připomínky k historii, jindy pro srovnání s dneškem a skoro vždycky pro poučení.
   Třemošnice bývala už ve 20. letech a pak i v desetiletích dalších místem, kam lidé rádi jezdili na výlety, ale i na letní byt. Okupace a válka tuto tradici přerušily, ale hned po ní počet návštěvníků opět narůstá. Kronika dokonce uvádí celý přehled, v němž se můžeme dočíst, že v roce 1946 bylo 119 hostů v soukromí a 26 bydlelo v hotelu, roku 1948 v soukromí bydlelo už 136 hostů a také v hotelu jich přibylo na 45. Mnozí hosté se vraceli každoročně, oblíbené bývaly i podzimní měsíce, protože rostly houby. Jenže nejčastěji jsem slyšela vypravovat pamětníky vzpomínky na hosty-umělce, kteří navštěvovali Třemošnici už před válkou. A to potvrzují i zápisy v kronice. Byla to hlavně paní Míla Pačová, členka vinohradského divadla, žena universitního profesora JUDr. Krčmáře, za kterou do jejich vilky jezdili mnozí přátelé herci, malíři, ale i politici. Ona i její kolegyně dokonce společně s místními ochotníky účinkovaly v divadelních představeních, těšících se velké oblibě. Paní Pačová a její přátelé malíři také pravidelně pořádali v místní škole výstavy obrazů, které právě v okolí Třemošnice vytvořili.
   Jiná zajímavost se týkala vybudování obecného domu. Tam bydleli ti příslušníci obce, kteří přišli "postrkem" "...50 nebo 60 roků o nich nikdo nevěděl, až pojednou jednoho krásného dne objevili se v obci jejich potomci. Nikdo jich neznal, ale dokumenty ukázaly, že jsou skutečně zdejšími příslušníky. Obec byla nucena se o ně postarat, neboť byli ku práci již neschopni. Musela jim obstarat byt, stravu a obsluhu, což činilo denně 15 Kč pro dvě osoby, ročně 5 400 Kč kromě vedlejších vydání." Hospodárnější bylo postavit obecní dům "velmi pěkný", než platit ubytování... Tak byl tenkrát řešen problém s těmi, kteří jsou v naší době nazýváni "bezdomovci". Docela poučné, jenže tehdy to souviselo s příslušností do domovské obce, tenhle pojem nynější právní řád nezná.
(Čerpáno z knihy ...tam kde teče Doubravka)

   Naše město vlastní 4 pamětní knihy a poslední pátý díl se podle dnešních zákonů nazývá kronika.
    Zápisy v první pamětní knize byly učiněny v roce 1923. Podle tehdejších zvyklostí byly tyto pamětní knihy vedeny ve školách, zpravidla tehdejšími řídícími učiteli. Tak tomu bylo i v Třemošnici.
    Řídící učitel Josef Vlášek v prvém díle pamětní knihy zaznamenal vznik Třemošnice s jejím původním názvem Weyborná. Dnes z dostupných materiálů víme, že jméno tehdejší osady vzniklo po libě vonících bílých květech keřestřemchy. Dnes bychom již dle střemchy nemohli naše město pojmenovat, tyto keře převážně již zmizely.
    Vznik tehdejší osady Weyborná se váže na  zemědělství. Nejprve vzniká zemědělská usedlost - snad dvorce, později dvůr, který se v důsledku zemědělské produkce a dobré prosperity postupně rozšiřoval. V kronikářských záznamech máme zaznamenáno, že u dvora byl velký ovčín, štěpnice, zahrady a dokonce sladovna a pivovar. Můžeme usuzovat, že se v tomto dvoře asi dobře hospodařilo, kdy kromě masa z ovcí, byla zde již vlna na ošacení a na zimu i kožichy.
    Vznik Třemošnice se datuje ke konci třináctého století. Pro srovnání může sloužit skutečnost, že to bylo o sto let dříve, než byly založeny Karlovy Vary.
    Příroda zde byla štědrá. V lesích a na polích hojnost zvěře. V čistých vodách Zlatého potoka a Doubravky plno ryb. Proto se také rozrůstal dvůr, rozšiřovaly se budovy pro úřednictvo a byl vystavěn zámek.
    V období před třicetiletou válkou (1618-1648) si nevolníci budovali kolem dvora svá skromná obydlí.
    Jak čteme v zápise kronikáře:"Přikvačila tato třicetiletá válka se všemi hrůzami. Působila velice zhoubně. Přesmutný byl stav v zemi svatováclavské po útrapách a svízelích této války a v trudných dobách následujících."
(Čerpáno z Třemošňáčku 1985)